Bolívie - Peru, 2008

Vstali jsme po osmý, šli jsme na náměstí vyměnit 200 USD a dát si kafčo. Potom zpátky, zabalit a kolem 10:30 jsme šli na mikro směr autobusák. Na ulici Espaňa jsme si mávli na #76 (jede tam i #99) a jeli na Plaza Oruro. Cestovky, tj. garáže s psacím stolem, nabízejí lístky na bus jedna vedle druhé. Nejbližší bus do Samaipaty jel ve 13h, tak jsme měli čas na drink. Cestou se nejprve zvyšují okolní kopce a za chvíli už šplháme asfaltkou zaseklou do úbočí svahu v krásné panenské krajině na okraji národního parku Amboró.

Po třech hodinách jsme dojeli do malé vesničky - Samaipata v 1600m n.m. V domku u hlavní silnice jsme zjistili odjezd busu do Cochabamby .. jeden denně ve 2 odpoledne. Taxikem jsme se popovezli "do centra" ale je to fakt kousek. Ubytko se nám líbilo až v hostelu Paola v rohu náměstí. Při hledání agentury na výlet do národního parku Amboró jsme narazili na příjemnou hospůdku U Černé Ovce (La Oveja Negra), kterou provozuje pár Holanďanů. Výlety zprostředkovávali a tak jsme se domluvili na 1 denní výlet do ochranného pásma lemujícího park Amboró, takže ušetříme za vstup do parku. Před véčou jsme se šli podívat na vyhlídku s letadlem a pak se zas vrátili do hospůdky, vaří výborně. Zkusili jsme piva Huari a Paceňa, oboje vcelku dobrý.

Frank, průvodce a řidič v jednom, nás s džípem vyzvedl v 9 v hostelu po lehké snídani, kterou jsme měli v ceně. Džípem jsme jeli opuštěnou krajinou asi hodinu. Dalších pět hodin jsme strávili šlapáním po kopcích až do 2400m n.m. s vyhlídkou na krajinu Amboró. Zajímavostí, která stojí za zmínku, jsou místní stromové kaktusy a stromové kapradiny několik metrů vysoké. Večer jsme zašli na véču za roh z náměstí do Tierre Libre, kde taky vaří skvěle a posezení je s výledem do nasvícené zahrádky.

Po snídani jsme se odhlásili, nechali batohy v hostelu a před devátou šli do muzea El Fuerte. Začali jsme videem (takový pel-mel). Muzeum je malé, ale hezké. Lístek je společný s památkou El Fuerte za městečkem. Kvůli odjezdu busu ve 2 odpoledne jsme tam i zpět jeli taxikem a v ceně bylo 1,5 hodinové čekání (při delším čekání chce 20B navíc).

El Fuerte je úžasná skála se spoustou vytesaných ploch a výklenků z předincké doby. Atmosféru umocňovalo to, že jsme se tam většinu času procházeli sami. Po návratu jsme si dali obídek na náměstí v La Chacana. Kuřecí řízky tu maj lepší než v Čechách! K hlavní silnici na bus jsme šli po svých.

Krajina byla opět impozantní, asi po hodině jsme projížděli pustinou se stromovými kaktusy. Cesta je hodně rozbitá, hrbolatá, místy zbyl jen jeden jízdní pruh po tom, co se část sesunula do údolí. Většinu času se stoupá až po sedlo ve výši 4500m n.m. V noci bylo v buse pěkně zima, ještě že jsme měli spacáky.

Do CBBy jsme dojeli už ve 2 ráno a do 6 spali v autobuse. Taxikem jsme potom popojeli na bus terminál (předchozí bus stavěl u své agentury asi kilometr od terminálu) a koupili levný lístky do La Pazu. Před odjezdem se snaží naplnit bus a ceny jsou lepší (z 60B na ceníku jsme koupili za 25B). Bus byl dost ojetej, dvakrát museli řidiči opravovat řemen, ale nakonec jsme do La Pazu (3665 - 4000m n.m.) dojeli jen s hodinovým zpožděním.

Taxikem jsme popojeli k hostelu El Lobo a rovnou tam i zůstali. Potom jsme šli omrknout okolí, trh čarodějnic, a sehnat sjezd "Cesty smrti" (Death road) na kole. Ulice Sagarnaga a přilehlé uličky jsou plné agentur. Nabídka je zhruba dvojí:
* super kola s dvojím odpružením za 400B,
* kola s předním odpružením za 280B + 35B vstup na do národního parku
* a obojí zahrnuje: průvodce, jídlo a pití, oblečení, přilbu, rukavice, fotky na CD, triko na památku, na konci cesty koupání v bazénu, zapůjčení ručníku. Sraz kolem sedmé, začíná se společnou snídaní a návrat kolem šesté večer.

Vybrali jsme levnější variantu a zamluvili si sobotu. Na véču jsme zašli do restaurace El Lobo spojené s hostelem. Porce tu jsou zase každá pro 2-3 osoby, takže jsme nesnědli ani polovinu.

Vstali jsme kolem osmé a rovnou chytli mikro ke hřbitovu. Koupili jsme si zpáteční lístky na mikro do Tiwanaku, rychle zaběhli pro snídani a v 9 odjeli. Za 1,5 hodiny jsme byli v Tiwanaku u muzea. Na to, že se jedná o nejvýznamnější archeologické naleziště civilizace cca 600 let po Kristu jej odkrývají docela bezstarostně motykama. Rekonstruované části jdou rozpoznat od původních, protože nejsou tak přesné. Ačkoliv jsme toho zatím moc neviděli, tohle bylo docela zklamání, i když za návštěvu to stojí. Pěkným místem je Puma Punku (součastí památky cca 10 minut pěšky od hlavního muzea), kde ruiny leží jak byly a jsou mnohem autentičtější.

Ve 13:30 jsme si mávli na mikro společnosti, se kterou jsme přijeli, a ve tři byli zpátky u hřbitova. Nahlédli jsme do kostela a mikrem přejeli na Plaza San Francisco. Na začátku Av. Camacho jsme si vyněnili další dolary a zašli na kafčo a sváču. Odtud jsme šli severně ke katedrále a ze schodů na náměstí pozorovali ruch. Dále jsme šli pěší třídou a pak zpět dolu k Plaza San Francisco. V agentuře jsme zjistili, že Cesta smrti byla dnes blokovaná zemědělci a další den bude nejspíš taky. Pro nás to znamená zůstat o den více v La Pazu, protože si to nechceme nechat ujít. Na véču jsme zašli do Puerta del Sol v ulici Linares. Mají maté do coca z lístků, api, výborný pstruhy a navíc poloviční porce, které nám úplně stačily.

Vstali jsme v 6, v 7 byl sraz před agenturou a šlo se na snídani do jedné nedaleké pizzerie. Krom nás dvou jeli tři španělky a dva němci. Před osmou jsme nasedli do mikra a vyjeli, na okraji města nám naložili na střechu kola a pak jsme pokračovali k La Cumbre ve výšce 4700m n.m. U jezera v nejvyšším bodě jsme na sebe navlíkli všechno, co jsme měli, a kalhoty a bundu zapůjčené z cestovky. Takhle ráno tam bylo kolem nuly, místy byly u cesty zbytky zmrzlého sněhu.

První část cesty je po pěkný asfaltce a rychle to ubíhá. Po necelý hodině jsme kousek popojeli autem (je to do kopce, ale hlavně se tam na kole nesmí). A pak už jen kousek po asfaltu a konečně jsme najeli na původní štěrkovou Cestu smrti. Jezdí se na ní vlevo, aby měl řidič jedoucí dolu lepší výhled na okraj cesty, za kterým je sráz až 500m hluboký. Podle křížků u cesty není název cesty přehnaný. Jeli jsme docela rychle, takže jsme se na kamenité cestě za jízdy moc kochat nemohli a od levé stany se srázem jsme si drželi odstup. Postupně jsme odkládali oblečení až jsme dojeli do Yolosy v 1100m n.m. pod výletním městečkem Coroico. Po sjezdu jsme popojeli k hotelu s bazénem, kde jsme si dali sprchu a oběd. Koupání jsme nakonec (po shlednutí kvality vody v bazénu) vypustili. Ve 3 jsme se vydali zpátky do La Pazu a těch asi 95km jsme jeli 3 hodiny.

Den jsme začali snídaní v El Lobo a po ní jsem zašel do cestovky pro CD s fotkama a videama ze sjezdu a pro trika na památku. K mému překvapení CD nebyla připravená a paní neměla foťák. Nakonec nějaký našla a dohodli jsme se, že se stavím za půl hodiny. Dost jsem na to spěchal, protože jsme chtěli brzy odjet, ale bylo to za rohem od hostelu. Napodruhé jsem CD dostal, ale ... až doma jsme zjistili, že je na nich jen jedna fotka - černá kočka na stromě :o)a ta tedy nebyla z našeho výletu :o(

Opět jsme jeli mikrem ke hřbitovu. Busy do Copacabany staví hned vedle těch do Tiwanaku. U hřbitova jsme byli v 10:15, větší bus odjížděl v 11h, o kousek dál mikro už v 10:30 a za stejnou cenu, tak jsme hodili bágly na střechu, počkali 5 minut, než se auto naplnilo, a jeli jsme. Od míst kde cesta lemuje jezero Titicaca jsme se kochali výhledem. Asi po dvou hodinách se vystupuje, auto jede separé na přívoz a lidi za 1,5B lodí. Ve 13:30 jsme v Copě. Ubytko jsme nakonec vybrali v hostelu Aroma, v horním patře s výhledem na jezero. (Kdybyste tu chtěli spát, předem si zkontrolujte postel. Na tý naší se nedalo spát, připomínala houpací síť, jak byla proleželá.)

Procházku městem jste začali u katedrály, otevírat měli v půl třetí, ale ve 3/4 tam prý ještě uklízeli. Kaple svící přístupná byla, ale byl tam smrad jak na záchodcích. Cedule zakazující močení tam asi byla na ozdobu. Zašli jsme se poptat na lístky přes Puno do Cuzca, zastávku v Punu vyplníme výletem na plovoucí ostrovy Los Uros. K pozdnímu obědu jsme si dali pstruha ... co tady jiného. K večeru jsme šli na Cerra Calvaria, odkud je krásný výhled na městečko a taky je odtud hezký západ slunce, na který jsme si počkali s další desítkou gringů. Výšlap byl zkouškou naší aklimatizace (hladina jezera je v 3820 m.n.m). Po návratu dolů byla v ulicích spousta lidí a otevřené všechny restaurace (přes den jich je většina zavřených nebo jsou stejně prázdné), tak jsme zašli na dvě pifka a pak ještě nakoupili na další den.

Vstáváme v 7 a balíme, větší část věcí necháváme v hostlu a bereme jen to co "budeme" potřebovat. V 8:30 nám jede loď, která staví na jižním konci a pokračuje na sever ostrova Slunce do osady Cha'llapampa. Lístky na ni jsme si koupili v hostelu a tak jedeme s jen pár turisty. Většina lidí si kupuje lístky v budce v přístavu a jejich loď je úplně plná. Muzeum v severní části je hodně skromné ... jen jedna místnost s pár exponáty. Další zastávkou byly ruiny Chinkana, zajímavé zejména spletí uliček, a posvátná skála, kde se podle Inků zrodilo slunce.

Tady se cesta dělí, jedna k přístavišti a druhá napříč ostrovem k jižní části, kam jsme se vydali na asi tříhodinovou procházku (je to 2,5h chůze). Výška je opět znát a cestou jsme řešili, co všechno jsme s sebou nemuseli tahat. Postupně se 3x platí vstup do jednotlivých částí ostrova (á 10+5+5 B). Ubytko jsme zase sehnali dost levně v hodní části Yumani. Většina gringů, která přijede na jižní část lodí, se ubytuje někde první polovině schodů. K véče jsme si zase dali pstruha a pivo. Večer v hostelu bohužel netekla voda, takže ubytko na kopci má i své nevýhody :o)

Ráno jsme sešli schody k přístavišti na loď v 10:30. V Copě jsme nejdřív vyzvedli batohy, přebalili věci a vyrazili na oběd. Přes den je bohužel většina restaurací zavřených a tak jsme si dali Almuerzo (menu) u tržiště. Cestou na bus jsme vyměnili Boliviány za Soly. U busu nás strašili, že se přes noc do Cuzca nedostaneme kvůli blokádě terminálu, ale odjeli jsme do Puna a neřešili to. Přechod hranic je formalita, jen je potřeba odevzdat imigrační útržek (který jsem si prozíravě schoval na dno velkého batohu a frontu na úředníka stál dvakrát :o) V Punu nám řekli, že bus dál pojede. Bohužel jsme taky zjistili ceny jízdenek. Lístky, které jsme koupili už v Copacabaně, jsme hodně přeplatili.

V Punu jsme měli na odpoledne předplacený výlet na Los Uros - plovoucí ostrovy. Původně jsme to chtěli vynechat, protože je to hodně komerční, ale nakonec se nám to líbilo. Mikro nás vyzvedlo na terminálu a odvezlo do přístavu. Po půlhodině na lodi jsme vystoupili na jeden rákosový ostrov, kterých je asi 40 v zátočině oddělené od hlavního jezera z obou stran poloostrovy. Na ostrově bylo připraveno sezení do kruhu a informační cedule pro výklad průvodců. Obyvatelé se nechají celkem ochotně fotit, ale otravují s prodejem cetek. Z jednoho ostrova na druhý jsme všichni přejeli na rákosovém člunu (za dalších 5 S/osobu). Na druhém ostrově měli uprostřed díru, ve které v sítích chovali pstruhy a kousek dál je sušili. Zpátky do přístavu jsme přijeli za tmy. Ve 21:30 jsme odjeli do Cuzca s Tour Peru celkem luxusním busem.

Do Cuzca jsme dojeli ve 4 ráno, podle info v Copě nás tam měli nechat do 7 vyspat, ale po čtvrtý nás vyhnali ven. Na terminálu jsme chtěli počkat do rána a pak najít ubytko. Odehnali jsme pár nadháněčů, ale s jedním jsme se dali do řeči a nakonec dohodli dobrou cenu v hostelu Puňuna Wasi (taxi grátis a pak 2 noci, celkem za 42 S za oba). V pět jsme byli v posteli a mohli dospávat.

Dopoledne jsme dali vyprat prádlo, zašli na snídani do Q'orisara na Plaza San Francisco (Calle Garcilaso) a vydali se pro jízdenky na vlak na Machu Picchu. Zkoušeli jsme cestovky, ale nabízeli jen tours a hodně draze. Alespoň nám ověřily, že ještě jsou ke koupi nejlevnější jízdenky za 31 USD, které jsme si našli na inetu. Taxikem jsme popojeli k nádraží. Prodej jízdenek je hifi .. ostraha, lístky s pořadovým číslem jak na úřadě a jízdenky jako palubní lístky do letadla. Z nádraží jsme se do centra prošli pěšky, koupili jsme si Turistické vstupenky na 16 míst a rovnou navštívili muzeum Coricanchy. Odpoledne jsem sám prošel Coricanchu (na to se lístek nevztahoval) a procházel se uličkami okolo náměstí, kde má většina domů základy z inckých zdí. Ráďe nebylo dobře a ještě nám vyhořela elektrika v pokoji, tak jsme šli dřív spát.

Po snídani jsme našli místo odjezdu autobusů do Pisacu. Byl to jen dvorek s malou kanceláří. Bus odjížděl za 5 minut tak jsme jen nasedli a jeli. Ve 3/4 na 11 jsme byli po hodině jízdny v Pisacu. Taxikáře jsme za cestu nahoru ukecali z 20 na 15 Solů a pak celou cestu poslouchali, jak má málo práce a jak je benzín drahý. Dovolili jsme mu naložit dvě místňačky co vezly jídlo nahoru chlapům a on si od nich nic nevzal. Obě si vlezly i s bagáží dozadu do kufru.

Postupně jsme si prošli většinu ruin a pěšky došli až zpátky do městečka. Ti co měli odvoz i dolu viděli jen malý zlomek. Tenhle výlet se rozhodně vyplatil. Nebylo tam moc lidí a zpetně to hodnotíme jako jedno z nejhezčích a nejpůsobivějších míst v Peru. Dali jsme si menu k obědu a šli na bus úplně narvaný školákama, který se právě chystal odjet. To jsme si nemohli nechat ujít a vešli jsme se taky.

Vystoupili jsme u Tambomachay, krátce si tyhle Inkovy lázně prohlédli a pokračovali na Pukapukara přes silnici. Pěšky podél silnice jsme se vydali na Qenko. U dřevěné brány v pravotočivé zatáčce nám kluk od koňů poradil zkratku. Tou jsme došli nejprve k chrámu slunce (jen menší skála s pár výklenky), od něho jsme pokračovali špatnou cestou a došli k chrámu měsíce (členitá a místy otesaná skála :o). Odtud jsme se konečně doptali kudy na Qenko a začínal nás tlačit čas. Co jsme si zkrátili, jsme zase prokufrovali. Qenko jsme proběhli a pokračovali na Saqsaywaman (Sacsayhuamán), kam jsme přišli kolem půl šesté a sluce začínalo zapadat. Na tuhle stavbu by to chtělo mnohem více času, škoda. Dolů do města jsme se vydali zadní branou po osvětlené asfaltce. To už se setmělo, cesta byla úplně opuštěná a nejelo nic, co bychom mohli zastavit (měli jsme si spíš na hlavní silnici u přední brány chytit mikro). Dole jsme zjistili, že bylo možné jít i po schodech, ale proti schodům byla ta naše opuštěná asfaltka bezpečnější. Na plaza Regicujo jsme vybírali ze tří vedle sebe stojících pizzerií. Dvě vpravo byly nóbl a prázdné, nabízeli nám i drink zdarma, ale šli jsme na pizzu a pivko do té vlevo plné lidí, i když byla asi nejdražší.

Vstali jsme před osmou, zabalili, nechali batohy v hostelu a vyrazili na snídani zase do Q'orisara. Dopoledne jsme prošli muzea Historico Regional, Arte Contemporaneo a Arte Popular. Vrátili jsme se pro batohy a taxikem popojeli na bus do Urubamby. Jen co jsme přišli na nádraží, byl bus na odjezdu. Chlapík z busu nám promptně zařídil jízdenky v budce, abysme nečekali. Do pěti minut byl bus plný a jelo se. Opět jsme v něm byli jediný gringouši. V Urubambě jsme byli za 1,5 hodiny, prošli jsme halou a během chvilky jeli dál mikrem do Ollantaytambo. V Ollantě je autobusák vedle náměstí, ale na vlakové nádraží směr Machu Picchu je to celkem štreka. Šli jsme tam uložit batohy, ale spíš jsme je měli nechat někde v restauraci. U prodejen lístků (plechový buňky) je úschovna zavazadel patřící k vlaku ... za 5 USD za kus, což jsme dát nechtěli a taky to mladíkovi přes okýnko řekli. Po krátké debatě jsme ho ukecali na 3 Soly, ale neměli jsme drobné tak si vzal 5S za oba batohy.

Potom jsme šli na ruiny, kde taky platí Turistická vstupenka. Bylo tam lidí jak na Václaváku a hodně foukalo, tak nás to nebavilo. Po prohlídce jsme zašli na jídlo na náměstí. Už jsme si zvykli, že po tom co si objednáme, běží personál nakoupit suroviny. Po šestý jsme se zvedli, zašli nakoupit jídlo na další den (výstup na M.P.) a šli k nádraží. Vyzvedli jsme batohy a chtěli jsme jít počkat do nádražní haly. K našemu překvapení je nádraží oplocené a ostraha na něj pouští cestující kovovou bránou, u které stojí frontu. U ní jsme se dozvěděli, že tam před příjezdem vlaku nemůžeme. Sedli jsme si tedy do jedné z blízkých restaurací na kafčo a čekali tam.

Asi půl hodiny před odjezdem vlaku jsme šli do fronty a pak rovnou do vagónu, u kterého si průvodčí odšktával jména. U brány nás popuzovala cedule s omezeními pro cestu, mimo jiné také omezení na jedno kabinové zavazadlo jako do letadla a max 5Kg, do čehož by se naše bágly fakt nevešly. Naštěstí to ale neřešili. Do Aquas Calientes jsme dojeli po desáté a dost nás překvapilo, že vlak nestavěl na nádraží, ale kousek dál ve vesnici. To nás při orientaci trochu zmátlo, ale na náměstí jsme se tak trochu náhodou dostali. Ubytovali jsme se v hostelu Tambo a šli hned spát.

Vstali jsme před půl pátou a v pět vyrazili. Cestou jsme koupili ještě banány a pak se s čelovkama vydali přes koleje na cestu podél řeky. Za mostem přes řeku začínají schody vedoucí k bráně MP. Asi v půlce našeho výstupu se rozednělo a konečně jsme viděli, do jaké krajiny jsme přijeli. V 6:15 jsme došli ke vstupní bráně, kde už byla fronta, protože první busy nahoru vyjíždějí v 5:30. Jako jedni z mála jsme neměli lístky a museli si je koupit u brány. Vzhledem k tomu, že tam řešili různé problémy a mj. také prudili kvůli větším batohům, koupení lístků trvalo přes půl hodiny a pomalu jsme se loučili s výstupem na Wayňa Picchu (WP), to je ta vyšší homole za ruinami na typických fotkách.

K registračnímu místu na Wayňa Picchu jsme šli napříč areálem nejdříve a naštěstí jsme se vešli, jak jsme chtěli, na 10-11h. Přece jen je na MP po ránu méně lidí a tak jsme začali prohlídkou. Přes všechno, co je nutné podstoupit, je to skutečně místo, které stojí na návštěvu. Atmosféfu nám umocňovala mlha a prosvítající sluníčko. Po desáté jsme stáli frontu na WP, kde je nutné se zapsat před cestou nahoru a odepsat při odchodu. Výstup je dalších 400 m převýšení strmého stoupání. Na samotném vrcholu jsou velké balvany s úžasným výhledem, který spolu s výškou a strmým svahem do údolí berou dech. Cesta dolů je možná ještě náročnější a únava je cítit. Na MP bylo po našem návratu už docela dost lidí, původní myšlenku na další procházku k Inkti Punktu jsme už zavrhli a tak jsme doprošli zbytek ruin a vydali se opět po svých dolu. Na véču jsme hloupě zašli do gringoušký pizzerie v rohu náměstí. Pizza byla malá a ještě nám chtěli přiúčtovat k 35 S dalších 5 S, že je to 10% za servis. Měli jsme jít někam do bočních uliček na menu.

Ráno nám jel vlak do Ollanty v 9:30, seděli jsme na pravé straně, takže jsme měli hezký výhled. V Ollantě, za pokladnami napravo, je parkoviště pro autobusy. Hrnuli se tam místní, i když to vypadalo jak pro turisty. Jeli jsme za stejnou cenu jako sem a bez přestupu rovnou do Cuzca, na Plaza San Francicso. Zašli jsme dole na náměstí na výborné grilované kuře (rest. Los Angeles). Po obědě jsme popojeli taxíkem na bus terminál, vybrali a koupili jízenky do Arequipy na večer a nechali tam v kanceláři batohy. Pěšky jsme šli zpátky do města, kolem pomníku Pachacutec, který byl zavřený, ačkoli podle cedule měl být otevřený. Po procházce jsme v 7 ještě zašli na místní folklorní přestavení, na které platila vstupenka. Ve 20:30 jsme odjížděli směr Arequipa.

Do Arequipy jsme přijeli jsme po šesté, taxikem popojeli do cetra a prošli pár hostelů. Dost nás překvapilo, že byly dražší než jinde, ale nakonec jsme se dohodli v Del Montonero (dříve tuším Santa Catalina). Nechali jsme tam bágly a šli jsme na snídani do Kebab restaurantu. Nahlédli jsme do katedrály na náměstí a šli na prohlídku do kláštěra St. Catalina, kde se zastavil čas. Nádhera.

Po obědě v místní vývařovně jsme sháněli výlet do Colca Canyonu na jeden den. Podél ulice Jerusalém je spousta cestovek, pár jsme jich prošli, ale nabízeli vesměs to samé. Pokračovali jsme do muzea "sněhurky" - Juanity obětované na vrcholku nedaleké šestitisícové hory. Prohlídka obsahuje asi 20 min. video National Geographic, 4 místnosti s několika málo exponáty, v poslední je prosklený mrazák s mumií Juanity. Spát jsme šli brzy, protože před námi byla krátká noc.

Vstáváme nekřesťansky po půl druhé ráno a balíme. Ve 2:30 nás vyzvedává mikrobus s dalšími dvěma frantíky, dvěma anglány a jedním holanďanem. Řidič si nacpal tvář lístkama koky a svištěl směr Chivay. Byli jsme tam v půl šesté a půl hodiny dospávali, než byla připravená snídaně. Přes zastávky ve dvou vesnicích jsme jeli na Cruz Del Condor, kde se ráno mezi 8 a 10 předvádějí kondoři jak na leteckém dnu. Evidentně je pořád baví pozorovat turisty :o)

Cestou zpátky nás zavezli do Chivay před gringoušskou restauraci, kde jsme si mohli dát za 18S oběd formou bufetu. Zašli jsme raděj na nedaleké náměstí a poobědvali s místníma. Z Chivay do Arequipy vede cesta planinou ve výšce asi 4000m n.m., která je rezervací pro lamy a vikuňi. Zpátky jsme byli už ve 4, i když to měl být výlet do půl šesté. Zašli jsme opět na kebab a kafčo, vyzvedli batohy v hostlu a přejeli taxikem na bus terminál. Koupili jsme si lístky do Picsa u spol. Romeliza a čekání strávili na inetu. Odjížděli jsme až po deváté, i když jsme měli jet ve 20:30.

Tenhle přejezd byl určitě nejpohodlnější, díky dobrýmu busu a konečně i silnici. U odbočky Panamericany na Pisco jsme vystoupili kolem deváté a hned se nám nabízeli taxikáři za 6S. Přešli jsme křižovatku a mávli na mikro, kterým jezdí místní (za 1S) Zavezlo nás na roh Plaza de Armas. Na městě je stále vidět zkáza zemětřesení, které tu bylo před rokem, spousta prachu, suti, trosky domů které ještě bourají. V městečku zůstalo jen pár hostelů a i podle místních tu turisti nezůstávají, ale přijíždějí jen na výlet z Icy. Opět nás překvapila vysoká cena ubytování, ale nakonec jsme se dohodli v hostelu Belén. Moc toho tu není, na náměstí jen jedna restaurace, El Dorado, ale dobrá. Dali jsme si menu k obědu a po něm obešli všechny tři cestovky, které jsou vedle sebe v jednom rohu náměstí, abychom si vybrali výlet na Islas Ballestas. Rozmýšlení, se kterou cestovkou pojedeme, jsme si zpříjemnili v nedaleké cukrárně. Cestovky nabízejí 100% to samé, dokonce sdílejí bus k přístavu a najímají stejné lodě. Vybrali jsme podle nejnižší ceny a nebylo co zkazit.

V 7:15 nasedáme do busu před cestovkama, objeli jsme ještě pár hotelů, abychom vyzvedli další turisty, a pak jeli asi 20 min. do přístavu v Paracasu. Nastoupili jsme na "speed boat", nafasovali vesty a vypluli na oceán. První zastavení je ještě u poloostrova Paracas u Candelabru, obrazce vyhloubeného v kopci, podobně jako ty v Nazce, ale ... je vidět i od hladiny moře (v Nazce jen z letadla), je hluboký 40-60 cm (v Nazce jen 5-15 cm). Pak už jsme jeli na plný plyn k ostrovům. Tučňáků jsme viděli jen jednu skupinku, lvounů a ptáků spoustu. Kormidelník najížděl tiše blízko k útesům a tak jsme měli zvířata na 3-5 metrů. Kvůli tolika ptákům je dobrý mít klobouk :o) Ostrovy jsme objížděli a projížděli skoro hodinu. Cestou zpátky nás k pobřeží kousek doprovodili delfíni.

V přístavu jsme měli asi půlhodinku na kafe a pak jsme v 11 odjížděli na druhý výlet na poloostrov Paracas. Zastavili jsme se v malém muzeu, cestou lemovanou zkamenělými lasturami jsme šli z velké dálky pozorovat plameňáky. Po zemětřesení a následných tsunami tu prý dlouho nebyli a teď se pomalu vrací. Dále jsme jeli na skalní útvar La Cathedral, jehož část se při zemětřesení zhroutila, škoda. Další zastávkou byla červená pláž a pak jsme jeli k malému poloostrovu s restauraceni. Měli jsme sváču s sebou a tak jsme se mohli sami nerušeně kochat rozhledem z vyvýšeniny. Ve tři jsme odjížděli zpátky do Pisca. Zvláštností poloostrova jsou silnice z uježděné soli, které jsou černé od pneumatik a k nepoznání od asfaltu. Na véču jsme zase zašli do El Doráda.

Odhlásili jsme se z hostelu a zašli na snídani do cukrárny na náměstí. Ze stejného rohu odjíždějí Colectivos k Panamericaně (mikra tam zřejmě přes náměstí nejezdí). Řidič se nás zeptal, kam máme namířeno a zavezl nás před cestovky. Stály tam dva autobusy, zjistili jsme, který je levnější a rovnou bez čekání odjeli do Limy, kam jsme dorazili ve 3/4 na 2. K doporučenému hostelu Espaňa jsme jeli z terminálu Flores taxikem.

Po obědě v nedaleké hospůdce jsme se šli podívat na Plaza Mayor a z něj na Mercado Central, kde mají asi cokoliv, tedy kromě tradičních suvenýrů. Prošli jsme si hlavní uličku přilehlé čínské čtvrti, pokračovali na Plaza San Martín a pěší zónou zpět na Plaza Mayor.

Zbalili jsme si a poptali se na trhy se suvenýry. V recepci nám poradili Av. Marína, na kterou jede bus #48 z nedaleké Av. Abancay. Nakonec nás tam zavezl i jiný autobus a cestující nám ukázali, kde trhy jsou. Kolem desátý bylo všude zavřeno, tak jsme zašli naproti na snídani. Teprve kolem jedenácté začali otevírat. Měli tam výrobky z celého Peru. Strávili jsme tam vybíráním asi dvě hodiny. Po nákupech jsme zašli na oběd k Číňanům za roh a pak jeli busem zpátky do centra. Vystoupili jsme na křižovatce Av. Abancay a Cuzco. Odtud to je kousek do sepermarketu. Zrovna v něm měli ochutnávku Pisca (typická pálenka z hroznů), tak jsme aspoň nevybírali naslepo :o) Vrátili jsme se do hostelu pro batohy, přebalili je a přesunuli jsme se na letiště.

Na letišti jsme ověřovali, kolik je přesně odletová taxa, na cedulích bylo 90 Solů nebo 31,25 USD. Tak jsme drobné utratili. K našemu překvapení po nás slečna u okýnka chtěla 92,4 S za jednoho a my drobné neměli. Pěkně nás to naštvalo, museli jsme to doplatit desetidolarovkou. Odlétali jsme až v 0:50

14 hodin tvrdneme na letišti v Sao Paulu. Do města je to 30 km, ale hlavně tam nic zajímavýho není a už jsem tam byl :o)